28.06.2025 Historický průvod mnichů na hoře Oybin se Zpěvandulemi

Beda temu kameňu oybinskému

Každá správná učitelka před prázdninami stříhá metr a každým dnem, který ji přibližuje k vytouženému volnu stoupá rtuť na radostimetru. Poslední šmik nůžek mi v uších zazněl jako výstřel ze startovní pistole a já se rozeběhla do léta jako rozkvetlá letnička. Plná dychtivosti a očekávání, co mi letošní otevřená náruč dovolenkového času, kdy si mohu plnit duši tím, co jinak po skrblicku ukrajuju během pracovního roku přinese. Mé prázdninové plány byly jasné. Vsadila jsem na jistotu. Vybrala jsem místa důvěrně známá, mé duši milá, se vzkazem otisklým z minulosti, že tady bylo a zase bude dobře. Ale tentokrát měl vstup do léta neplánovanou zpěvavou introdukci. Teprve později se mi drátky propojily a mně se rozsvítilo. Vždyť to byla fanfára, kterou každá sláva začíná a prázdniny to je třikrát sláva!

          Zpěvandule dostaly nabídku zazpívat si na hradě Oybin. A nebylo to ledajaké tralalandování. Byla to slavnost, kde jsme společně s mnichy za svitu loučí procházeli hradními prostorami a do kamene zasazovali Dona nobis pacem. Mniši nás zavedli do otevřené hradní lodě, kde střechu tvořila klenba nebeská zdobená hvězdami. Zpívalo se nezvykle s mužskou energií v zádech. Připadaly jsme si jako v bezpečné náruči. Jako soudobé šamanky, které čarují zpěvem. Jin jang tu byl všudypřítomný. Přísně oddělený a zároveň v dokonalém propojení. Všechno tu pro nás bylo nové. Díky jazykové bariéře, která se ukázala větší, než jsme myslely, jsme ten večer složily zkoušku z improvizace. Vše bylo jinak, než jsme se domnívaly. Srdnaté Zpěvandule naskočily na bárku improvizace a nechaly se nést proudem.

Mezi jedno z překvapení bylo hrobové ticho po zazpívané písni. Vždyť se nám povedla, tak kde jsou očekávané ovace? Rozpačitě jsme se po sobě dívaly. Holky moje, tady se asi netleská. Člověk si však rychle oblékne tamní košili zvyklostí a přijme jiný způsob ocenění. V tichu jsme po lidech sbíraly z jejich tváří úsměvy a jiskřičky v očích. Na další písničku přece jen tento doping potřebujeme. Obého tam bylo přehršel. Tak na pěkných pár decibelů potlesku. Beda temu kameňu. Dvanáct zpěvandulích srdcí se v tu chvíli spojilo v jedno silně bušící. Aj, to vám byla síla. Síla do kamene tesaná. Křehké ticho po této písni bylo křehké jako píseň sama. A najednou dvanácti hlavám docvaklo, proč se tu netleská. Tady se schází do velké hloubky, tady písně zakořeňují v srdcích posluchačů a bez světských projevů uznání.

Přesný počet písní pro koncert dozněl a my se s mnichy odebrali na nádvoří. Jak jsme přišli, tak jsme odešli. S Dona nobis pacem. Rituální slavnost byla završena, nikoli však ukončena., To by nebyly Zpěvandule, aby nebyl přídavek. Spontánně jsme začaly zpívat jednu písničku za druhou. Veselé, smutné, lidové, duchovní, indiánské i německé. Spontaneita podněcuje spontaneitu. Lidé nás obestoupili, mniši nám k tomu svítili jako velké černé světlušky, my zpívaly a lidé postávali a usmívali se a pivečko popíjeli a bylo nám všem tak obyčejně hezky. Vědci by měli přezkoumat, jestli se zpěvem nevlévá do žil látka podobná alkoholu, že si stále doléváte, doléváte písničky a je to tak opojné, jako by vám dvě promile běžely tělem maraton.

Na tečky jsou Zpěvandule kabrňačky. Oybin byl kapitální závěr krásné zpěvavé sezóny. Mocně zasáhl naši srdeční krajinu. Musím subjektivně a krapet snad i objektivně říct, že Zpěvandule zrají jako víno. Mají jiskru, sílu, hloubku a jedinečný buket. Však jsou v nejlepších letech. Je jim dvacet let.