2007

Radost ze společného tvoření nás neopouští, ba právě naopak, stupňuje se. Zlehka a nenápadně protahujeme zkoušky, protože ještě tuhle písničku a tamtu... a ten čas tak strašně rychle plyne. Je nám spolu dobře. A nejen nám, i dětem, které s některými maminkami chodí na zkoušky. Sedí u stolu, malují si, poslouchají a pobrukují si s námi. Je to jak za dávných časů naších prababiček, kdy se ženské scházely v jedné chalupě ke společným přástkám a přitom si prozpěvovaly.

Naše civilizace umí překonávat vzdálenosti, během pár hodin jste na druhém konci světa, zprávy k vám doletí během vteřiny. Ale naše civilizace nevytváří žádnou blízkost, která je tak důležitá pro lidičky na této planetě. Ta naše pondělní hodinka, to je právě ta blízkost. Ač jsme každá jiná, pro tu chvíli společného zpívání jsme naladěny na jednu stejně znějící strunu, máme společný dech a v očích stejné světlo.